Rozhovor s režisérom J.A.Pitínským – pri príležitosti premiéry inscenácie opier Giacoma Pucciniho Il Tabarro a Gianni Schicchi 12. októbra 2012. Rozhovor pripravila dramaturgička košickej opery Linda Keprtová.
J. A. Pitinský, režisér
Hezký den pane režisére. V košické opeře režírujete poprvé. Můžete nám říci, jak se Vám s operním souborem spolupracovalo, či jak budete na tuto spolupráci vzpomínat?
Spolupráce byla výjimečná, velmi lidská a plná různých pohotovostí a rychlých smečů. Lidé byli velmi různorodí, řekl bych, někteří magičtí, připravení, plni důstojnosti i potěšitelných citů pro humor a všelijaké nesnáze, které tuto do jisté míry tvrdou práci provázejí.
Těžištěm Vaší práce je divadlo činoherní. Pociťoval jste vy sám osobně nějaký diametrální rozdíl při studiu titulu operního?
Nějaký rozdíl diametrální pociťoval jsem samozřejmě zcela. K opeře člověka poutá slast a neznámo, jak je už hudba neznámá, výstřední, citová, „ politicky podezřelá“, jak říkával Settembrini, postava Thomase Manna. Tedy i příprava, zde se diametrálně lišící od diametrálně se lišící přípravy na práci činoherní, byla jiná. V opeře nemůže člověk tolik zkoušet, hrát si, vše musí být trochu pečlivěji připraveno dopředu: je zde sbor, orchestr, scéna má být něčím vznešená atd. Tolik asi k otázce vaší o diametrálnosti.
Giacomo Puccini: Gianni Schicchi, Opera ŠD Košice
Tituly Il tabarro a Gianni Schicchi jsou opery rozdílného charakteru. Přistupoval jste i vy sám osobně ke každému titulu rozdílně, či je možné v nich odhalit společné pojítko?
Rozdílně jsem přistupovat musel, jde o hudbu i příběhy zcela rozdílné. Za tragédií velmi intimního charakteru, s různými impresivními náladami, je postavena moderní hudba typu groteskního, řekněme jaksi vesele démonická. Pojítkem se stala mrtvola Buosa Donatiho a jistá jemná propojování – i nezachytitelná – která spolu komunikují, třeba rekvizity.
Ve vaší inscenaci Gianni Schicchi, jsou příbuzní Buosa Donatiho vylíčení jako lakomci až otřesně chamtiví. Byla pro Vás inspirací snad doba, ve které nyní žijeme?
Nevím, já jsem staromódní, ustrašený člověk a všemu, co mne straší, se na divadle vyhýbám a bohužel nemám v lásce jednoduché zesoučasňování starých děl. Mám rád určitou rafinovanost a určitou – řekněme – mondénnost, přestože jsme pro obě opery zvolili současné scénické i kostýmové řešení.
Inscenace Plášť je dílem velmi dramatickým a rozháraným. Kterou pasáž vy osobně cítíte jako nejnaléhavější, nejbolestivější?
Velmi rád mám duet Michela a Giorgetty na palubě za sychravějící noci: to, jak Michele prosí o lásku a ona se třese hnusem, protože miluje jiného.
Který ze skladatelů operních jest Vám nejvíce sympatický a Vašemu srdci nejdůvěrnější?
První je Smetana a pak Dvořák; pak Křenek, pak Hába, Schönberg, Weil, Debussy.
Máte v operní literatuře postavu, která jest Vám nejbližší, se kterou byste si třebas rád zašel na kávu?
Bože! Drtivá otázka a smyčka kolem krku: tady na Slovensku s Rudolfem Slobodou na venkovské pivo; s Lucienem de Rubempré; Paříž, káva, ranní noviny, proflákaná noc, herečky z operet. Vzít si Effie Briestovou, pít s ní ranní kakao.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho krásné práce.
Pripravila: Linda Keprtová, dramaturgička Opery ŠD Košice
Tip na kliknutie
Premiéra: Pucciniho jednoaktovky na javisku košickej opery
Ondrej Olos: Puccini rád využíva širokú paletu farieb
