Recenzia
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Alfredo Catalani: La Wally. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Václav Klemens, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Psáno z premiér 20. a 22. září 2012.
Eva Urbanová (Wally)
Foto: Daniel Jäger
Operní drama La Wally nezklamalo. Představení v sobě obsahovalo všechno, co může oslovovat současného diváka: bylo v něm dramatické napětí, opírající se o mocné, neodolatelné a osudné tíhnutí k okolnostem, setkali jsme se s potlačováním něčeho přirozeného, což dovede vyvolat nečekané reakce, plné vypjatosti, nechyběla gesta i ostře vyhraněné konflikty. Zaplněné hlediště ostravského Divadla Antonína Dvořáka přijalo La Wallu se spontánním nadšením a představení doprovázely hlasité výkřiky bravo, v závěru nechyběly ovace ve stoje. Z perspektivy Národního divadla moravskoslezského šlo jednoznačně o úspěch. Když ovšem opadne první vlna našeho nadšení a začneme se ptát, co ovlivňuje spontánní reakce diváků, zjistíme, že je to dáno pevnou osou, kolem které se točí dramaturgická koncepce ostravské opery. Základ tvoří otevřenost a schopnost přijímat něco nového, důkladnost hudebního nastudování, kázeň sboru a orchestru, určitý řád a stavebnost, která zde panuje. Ostravští mají odvahu uvádět neznámé partitury, dovedou získat ke spolupráci velké pěvecké osobnosti, hledají nové formy zprostředkování něčeho starého, v tomto případě 120-letého. Není vyloučeno, že diváci nejdříve přicházejí proto, že jsou zvědaví na mediálně známou Evu Urbanovou, ovšem pak vyslechnou něco překvapivě silného, dynamického a zvukově strhujícího, a tady vzniká předpoklad, že přijdou také příště. Ostravské operní premiéry se tak stávají kulturními událostmi, nicméně kvalitativně se různí.
Olga Romanko (Wally), Jakub Kettner (Vincenzo Gellner) a sbor opery NDM
Foto: Martin Popelář
Se stejným nadšením jako hudební nastudování nemůžeme například přijmout režii a především scénu La Wally. Děj opery se odehrává mimo jiné v zasněžených tyrolských Alpách, které jsou představeny značně realisticky: polystyrénové kulisy zastupují sníh, ledovce a lavinu, což působí až komicky. Nabízejí se přece mnohem sugestivnější jevištní technologie, od zapojení skvělého světelného parku, přes točny, filmové dotáčky, využití propadliště atd. Tady by neškodila oscilace mezi iluzívností, objektivizací a subjektivizací. Drama přímo vybízí k expresím, rozehrává se komplikovaný vztah mezi dívkou a dvěma muži, které může režisér pojmout jako výpověď plnou napětí a pohybu, směřujícího k pádu. Zvolené kulisy a rekvizity brzdí průnik do interního subjektu, jsou až explicitní. Verismus neznamená prvoplánovost. Režisér Václav Klemens, který působí jako umělecký šéf v ostravském Divadle loutek, se zřejmě zalekl a postupoval značně konzervativně, nebo snad nevnímal, že zde může vznikat vnitřní pnutí mezi Alfredem Catalanim a scénickou realizací? Možná ho brzdila vysoká prestiž ostravské opery a respekt k velkým pěveckým osobnostem. Výsledný jevištní tvar tomu odpovídá. Není přece tajemstvím, že Divadlo Antonína Dvořáka, kde ostravská opera sídlí, sice prošlo náročnou rekonstrukcí, ale svými jevištními rozměry dávno neodpovídá požadavkům pro inscenování velkých oper a baletů. Inscenátoři tak musí doslova bojovat s každým centimetrem a hledat možnosti jeho optického rozšíření. O to spíše by člověk očekával, že porada režiséra s techniky, rekvizitáři, ale i se šéfem výpravy Národního divadla moravskoslezského Davidem Bazikou, který se paradoxně na scéně k této opeře podílel, bude samozřejmostí, protože oni řídí pohyb jednotlivých divadelních složek a spolupodílejí se na vytváření iluze. Jeviště Divadla Antonína Dvořáka je přece nutné alespoň opticky zvětšovat a zkušenější inscenátoři tak zpravidla činí. Bohužel kašírované kulisy, použitelné do dalších několika inscenací, které nám jen s obtížemi evokují „alpské“ vesnické prostředí, nebo sugesce ledovce a laviny ve zmíněném provedení jsou nejen značně neinvenční, ale navíc prostor zmenšují.
Marianna Pillárová (Walter) a sbor opery NDM
Foto: Martin Popelář
Problematiku inscenování však ponechme nyní stranou a všimněme si osob a obsazení. V první premiéře se představila pěvecky naprosto skvostná Eva Urbanová, která svým dramatickým sopránem doslova zaplnila prostor divadla a její výkon byl strhující. Údajně si vždy přála zosobnit roli Wally, přesto se domnívám, že jejími hereckými vrcholy zůstává Kostelnička, Milada či Libuše. Alternistkou se stala Olga Romanko, která se poněkud vřeleji než Urbanová pokusila ztvárnit city, vášeň, lásku i trápení, bohužel vokálně zaostává, což je zřejmé hlavně v závěru, který se pohybuje ve značných výškách. Nicméně nezapře zkušenost s rolí Wally, kterou ztvárňuje podruhé. Pro česká pódia se stává znovuobjeveným Gustavo Porta (Hagenbach), argentinský tenorista, který zpívá čistě, s hlasem v plné síle. V závěru zvládá frázování a přitom vystupuje s nebývalou vroucností. Tak jako ostatní představitelé mužských rolí, tak Gustavo Porta herecky spíše pózuje. Jeho alternace Gianluca Zampieri pojímá roli Hagenbacha jako vysoce dramatickou, ovšem pohybuje se na samých hranicích svých hlasových možností. V první i druhé premiéře zaujali představitelé vedlejších rolí. Bravurní barytonista Svatopluk Sem a Jakub Kettner jako Gellner a dále Agnieszka Bochenek - Osiecka a Marianna Pillárová v nesmírně náročné kalhotkové roli Waltera. Totéž platí pro naprosto suverénního Martina Gubaľa a Bogdana Kurowského, oba se představili v roli Stromingera. Po delší mateřské dovolené se v malé epizodní roli Afry připomenula mezzosopranistka Anna Nitrová - Číhalová. Výrazně zklamal snad jen jihokorejský barytonista Insoa Hwoanga v roli Vysloužilce, který byl na druhé premiéře naštěstí alternován Michalem Onuferem (mj. studentem Fakulty umění Ostravské univerzity). Operní sbor především na druhé premiéře pěvecky exceloval. Jestliže se v závěru představení strhla lavina sněhu i lavina potlesku, patřilo to celému týmu, včetně koncertních mistrů Vladimíru Liberdovi a Petru Kupkovi.
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Alfredo Catalani: La Wally. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Václav Klemens, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Psáno z premiér 20. a 22. září 2012.
Autor: Jiří Urban
článok zaradený do: Recenzie, prečítali sme
detail predstavenia TU...
