Jiří Urban: Substance Pellease a Melisandy

03.11.2012 23:05

 

Koncom septembra tohto roku pražské Národní divadlo premiérovalo operu Pelleas a Melisanda francúzskeho skladateľa C. Debussyho. Prečítajte si recenziu z premiéry tohto predstavenia (30. 9. 2012) z pera Jiřího Urbana.

 

Kateřina Jalovcová (Melisanda) a Jiří Sulženko (Golaud)
 
Foto H. Smejkalová

 

Účinkovou podstatou opery Pelleas a Melisanda, nastudované v Národním divadle v Praze, je, že se v něm ruší arbitrárnost. Hudba je tím hlavním, co člověka zaujme, osloví, pohltí a načas natolik vnitřně zklidní, že by řada inscenačních rekvizit a schválností mohla spíše překážet. Debussyho hudba je něčím mimořádným, co dává posluchači vycítit přítomnost duše v prostoru. Protagonist směřují k jiným nebesům a jiným láskám. Nic se slovně nebo myšlenkově neulehčuje. Hudebně je v opeře přítomno ono významové rozmlžení, které je v režijním a výtvarném nastudování ještě více podtrženo. Vychází se z kontrastu mezi tím, co kdysi v Poetice umění nazval Verlain spojením Neurčitého s Přesným. "Neurčitá" se zdá motivace a jednání hrdinů pohádkově laděného příběhu. Tato nejednoznačnost je natolik provokující, že nám je sugerována sedmkrát oddělovaným prostorem, odsuzující jednotlivce k věčnému míjení. "Přesnost" je daná nejen skvělým hudebním provedením orchestru včele s dirigentem Jeanem-Luc Tingaudem, ale především partiturou, psanou s rytmickou volností, inspirovanou symfonickou hudbou.

 

 

Jak si poradit s "Neurčitostí". Občas si při individuální interpretaci vypomáháme znalostí symbolů.Víme-li například, že vodní pramen představuje život a pramen vědomí, v němž lidstvo žije, prstenem se ochraňuje věčnost a vlasy symbolizují nejen ženské vábení, ale také životní sílu, nevidíme Melisandu tragicky, ale jako mladou ženu, která se hledá, sama trpí, přitom nahlodává okolí. Ani nás nepřekvapí, že symbolika dítěte je tady spojena s nasloucháním ticha a hlasu vesmíru. Nejde jen o usouvztažnění tmy a světla, o problematické pochopení vztahů mezi mužem a ženou, o pnutí mezi stářím a mládím, o podezřívání a žárlivost na projevovaný zájem o někoho jiného, než o nás, ale rovněž o chápání dvou stránek téže skutečnosti - dětské nevinnosti, čistoty a jednoduchosti a něčeho dalšího, co spadá do vášně a snění, souvisí s imaginací nebo s intelektem. Co se jeví jako pozoruhodné, je, že režisérem Roccem není položen důraz na snění. Postavy se nepohybují jako náměsíčníci, kteří jsou vytržení z úzkostného snu. To spíše patřilo k dobovému modernistickému pojetí. Nabízená "přesnost", je tady svým původem schematická, vyjádřena kontrastně. Jinak vyznívá hudba a jinak herecký projev, spojený s mechanickým pohybem postav v kostýmech připomínajících uniformy. Pro někoho je tato poloha nepochopitelně dovedena do absurdity a strojovost mu překáží, protože asociuje komunistickou unifikovanost, chlad a lhostejnost systému. Takto rozvolněný významový kontext opery sice na jedné straně ztrácí na tajemnosti, kterou je neodvolatelně obestřen lidský život, vydaný na pospas neznámým silám, avšak na druhé straně se varuje před mohutněním něčeho, co může být jednotlivcem vnímáno jako donucovací. Ať je původem cokoliv. Střední a starší generace si dosazuje do dramatického provedení něco mnohem konkrétnějšího, co souvisí se stereotypností, konvencí a automatičností vnuceného systému. Pro mladší vnímatele se protiklad rytmu a pohybu může zdát samozřejmý, protože jsou zvyklí na jiný taneční výraz.

 

 

Philippe Do (Pelleas) a Kateřina Jalovcová (Melisanda)

Foto H. Smejkalová

 

 

Když belgický dramatik Maurice Maeterlinck (1862 - 1949) napsal hru Péleas a Melisanda (1892), která byla zhudebněno Claudem Debussym, bylo v nastudování pravděpodobně více přítomna imprese a osudovost, zatímco nyní Maeterlinckovu předlohu vnímáme více symbolicky. Z posunu by mohl mít radost August Strindberg, který hru nejdříve odmítal. V závěrečné fázi života se jeho postoj změnil. Jistě to souviselo s výraznou proměnou divadla na přelomu 19. a 20. století, avšak nemění se také nyní divácký vztah k opeře?

 

 

Režie a výtvarné stránky nového nastudování inscenace se ujal umělecký šéf opery pražského Národního divadla Rocc, který je původem ze Slovinska. Při návrhu kostýmů spolupracoval Rocc s módním návrhářem Miroslavem Sabo a dlužno předeslat, že výsledek je ohromující. Výtvarné řešení kostýmů vychází ze stylizovaných uniformních oděvů s nápadným, ozvláštňujícím prvkem a celkově zapadá do inscenační koncepce. Všichni představitelé působí civilně, přirozeně, přitom dokreslují celkový záměr inscenačního týmu. Co ovšem musíme ocenit a označit superlativy, je práce režiséra s hereckou akcí, protože jeho pojetí klade na sólisty opery nebývalé nároky. Pěvci musí docílit maximálního vnitřního zklidnění, zpívat uvolněně a klidně, přitom musí respektovat režijní představu strojovosti a dodržovat přesnou mimiku, gesta, pohyby a dodržovat přesnost jednotlivých kroků. Vše je vystavěno na protikladnosti otevřeného prostoru a odzbrojující promyšlenosti systému, na protikladnosti vnějšího a vnitřního světa postav. Vše podstatné se line prostorem, avšak je omezováno prostředím, hodinami, protikladem relativna a absolutna. Symbolickou zástupnost nabývá skleněné jablko, které může evokovat Maeterlinckovu sbírku Skleníky (1889), stejně jako může představovat sílu tajemného zrodu, křehkost hmotného světa, věčný koloběh, kterému jsme vystaveni. Možná proto se pak duplikátně objevuje také na portálu.

 

 

Philippe Do (Pelleas) a Kateřina Jalovcová (Melisanda)

Foto H. Smejkalová

 

 

Sympaticky vyzněla i skutečnost, že nové vedení opery se rozhodlo vsadit na domácí sólisty, až na jednu výjimku v roli Pellease. Kateřina Jalovcová jako Melisanda snad okouzlila každého. Pěvkyně disponuje tmavěji zabarveným mezzosopránem, technicky naprosto dokonale vedeným. Do specifické režijní koncepce navíc vložila celou sílu své osobnosti a inteligenci, která se v nejlepším slova smyslu „valila“ přes orchestřiště až k divákům do hlediště. Její výkon byl natolik uhrančivý, že se jeví jako horká kandidátka na Cenu Thálie. Přesvědčivý byl výkon Pelléas Philippa Do, tenoristy vietnamského původu, zpívajícího na mnoha světových scénách. Jeho podání se vyznačovalo dobře rozvrhnutými silami. Ne nadarmo patří k vyhledávaným interpretům francouzského repertoáru. Plné absolutorium si zaslouží také Jiří Sulženko (Golaud) a František Zahradníček (Arkel). Počáteční obavy z obsazení Yvony Škvárové do role Geneviéve, matky Pellea a Golauda, se rychle rozptýlily. Pěvkyně se doslova zklidnila, oprostila se od operní „bujarosti“, vokálně i herecky mile překvapila. Jedním z vrcholů premiéry byly výstupy Kristiána Kašpara jako Ynilda (role je určena pro sopránový obor), který okouzloval nejen svou přesnou intonací, ale také brilantní francouzskou výslovností. Kristián Kašpar je členem Pueri gaudentes a jak je vidět, je veden znamenitě. Nesmíme zapomenout ani na další role, protože jako lékař se představil Roman Vocel a Eduarda Exnera jsme viděli jako Pastýře.

 

 

Když si uvědomíme v jakých nejistých a nervově vypjatých podmínkách členové orchestru pracují, a hlavně na jaké nástroje hrají, nezbývá, než vyslovit orchestru ND poděkování. S naprostou samozřejmostí se podařilo zkultivovat zvuk, modelovat smyčcové plochy, dodržovat jednoduchost někdy až monotónnost hudebních motivů a melodií. Co dodat závěrem? Pelleas a Melisanda se možná nestane diváckým hitem, protože na inscenaci nemusí být diváci připraveni a jejich horizont očekávání je jinde. Kdo je ovšem ochoten přijít do divadla, aby prošel vnitřní katarzí, nebude zklamán. V tomto operním dramatu je méně akčnosti, ale najdete tam více prostoru k usebrání. Nenajdete zde odpověď na vlastní smysl existence a současné dění, ale chcete-li ho hledat v transcendentní rovině, nic vám nebrání. Nastudování svým koncepčním pojetím a pěveckým obsazením naznačuje progresivní směr, kterým se opera 21. století může ubírat.

 

 

 

 

Praha, Národní divadlo – Claudie Debussy: Pelleas a Melisanda

Hudební nastudování a dirigent Jean – Luc Tingaud

Režie a scéna Rocc,

Kostýmy Rocc a Miroslav Sabo,

Světelný design Rocc a Pavel Kremlík,

Sbormistr Martin Buchta, Dramaturgie Pavel Petráněk

Psáno z první premiéry 30. 9. 2012.

 

 

 

Autor: Jiří Urban

 

článok zaradený do: Recenzie, prečítali sme

 

detail predstavenia TU...

 

 


 

 

Diskusná téma: Jiří Urban: Substance Pellease a Melisandy

Neboli nájdené žiadne príspevky.

Pridať nový príspevok

Pridajte sa k nám a spoznajte svet opery

                 

 

 

Kontakt

Ľudovít Vongrej - šéfredaktor redakcia@operaslovakia.sk